Spider spirit of Love

12. prosince 2011 v 10:59 | ♪(´ε` )Lee Ji-Eun!"
KONEČNĚ JSEM SE DOČKALA SVOJE POVÍDKU NA PŘÁNÍ. * pls. vystupuji zde pod jménem Vivi( neptejte se proč. prostě mi to jméno je strašně sympatická* :)´nps: je to dost pervezně napsané tak jak sjem si to přála XD... tk né že, mi budete psát negativné komentáře^^

Spider spirit of love
Slyšela jsem rozruch, křik dětí i dospělých, narovnala jsem se. Popadala jsem dech, špatně se mi dýchalo, ale i tak jsem pomalu vstala z postele a přicupitala ke dveřím, které se s vrzáním otevřely. Vše bylo v plamenech, nevěděla jsem, co mám dělat, nevěděla jsem, kde jsou mí rodiče. "Nechali mě tady snad?! Mami?! Tati?!" volala jsem pořád dokola, ale za chvíli mi došel hlas, byla jsem nadýchaná. Z té scény si akorát pamatuju, že ke mně přistoupila něčí postava.

Projela mnou ostrá bolest. "Nech mě být!" vykřikla jsem. Zvedla jsem se z postele, ale i tak jsem dostala další ránu do tváře a teplé tělo znovu přistálo na mě.
"Pořád sis na to nezvykla?! Budeš tady se mnou, jeti to jasný!"
"Budu si dělat co chci a kdy chci!" vykřikla jsem a chtěla ho ze sebe shodit. Přimáčkl mi ruce a druhou mi začal sjíždět do klína. Zavzdychala jsem.
"Líbí se ti to viď, tak proč mě neposlechneš?!" řekl a dráždil mě víc a víc, chtěla jsem ho od sebe pryč, ale i tak mi to bylo příjemné. Nenáviděla jsem, jak se ke mně choval, jednal se mnou jako s hračkou. Nevěděla jsem, co je mi nepříjemnější, jestli jeho erotické pokusy a hrátky se mnou nebo jeho mlácení, když jsem ho neposlouchala.
"Nech mě být! Mám ještě práci!" ječela jsem na něj, díval se mi do očí s tím jeho škodolibým úsměvem, když někomu ubližuje. Chtělo se mi brečet a utéct. Rozrazily se dveře, tak teď se mi chtělo utéct ještě víc.
"Pane, objevila se jistá osoba, která chce s vámi mluvit."
"Není to jistý pán se svým sluhou s probráním věci s mou služkou."
"Vůbec ne, pane. Ale měl byste se o to postarat."
"Mám tu práci!! Křikl a začal mě znovu dráždit v klíně, neudržela jsem se a začala nahlas vzdychat. Dala jsem si ruku přes pusu.
"Pane!" Claud zvýšil hlas a Alois se znovu otočil k němu. Narovnal se na posteli a já se vymanila z jeho sevření. Srovnala jsem si šaty, poklonila se Cladovi a vyběhla z místnosti, běžela jsem za jedinou osobou, které na mě - mohla bych to tak říct - záleželo. Nevěděla jsem, proč na tom panství stále zůstávám, naprosto jsem to nechápala, proč chci Aloisovi stále dělat loutku. Byla jsem tam odmalička, byla jsem mu vděčná za jeho záchranu, měla jsem ho i svým způsobem ráda, ale jeho chování ke mně jsem nenáviděla.
"Vivi!" vykřikl za mnou čísi hlas.
"Sebastian!" rychle jsem si uhladila vlasy a zamrkala jsem na černovlasého muže, stojící nedaleko ode mě.
"Jdeš za mnou?" přiblížil se a opřel si mně o strom.
"Nějak si věříš, vůbec ne, šla jsem se projít." Řekla jsem a probodávala ho pohledem.
"Jistě, zase chceš naštvat Aloise. Mohlo mě to napadnout. No nic, mám práci. Měj se."
"Ty taky." Řekla jsem a vracela se cestou k panství, odkud jsem před chvílí vyběhla.
"Co jsi tam dělala?!" rozezněl se velikou halou hlas. Projel mnou. "Jdeme! Musím dodělat, kde jsem skončil!" vzal mě za ruku, kterou znovu pevně sevřel. "Svlíkni se!" řekl ostře, když jsme došli k němu do pokoje. Otálela jsem a pocházela jsem ze strany na stranu, přemýšlela jsem, jak se odtamtud vypařit.
"Dělej!" křikl na mě a uhodil mě. Přešel k posteli, kde jsi sednul a díval se na mě. "Nebudu to opakovat."
"Nechci." Zašklebila jsem se a otočila se k odchodu.
"Tak si to udělám sám!" přiběhl ke mně, vzal mě za pas, škubl se mnou a praštil se mnou na postel. Hlavou jsem to vzala přes pelesť, cítila jsem pramínek teplé tekutiny, co mi tekla přes tvář. Olízl mi ho a začal mi servávat oblečení, které jsem měla na sobě. Začal mě ohmatávat, měl studené ruce, začínala jsem mít husí kůži.
"Máš studené ruce." Řekla jsem pod návalem vzrušení, bohužel jemně a to jsem nechtěla.
"Pookřáváš." Řekl a začal mě líbat přes krk, bříško až ke klínu a kotníkům. Vůbec se mu to nepodobalo, byl velice jemný a něžný. Ne na dlouho. Když už jsem ležela na posteli opravdu celá nahá, začal do mě vnikat. Začala jsem vzdychat, i když jsem nechtěla, nelíbilo se mi to, byl najednou zase ten starý Alois, byl prudký a bolelo to. Vždycky jsem přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby byl hodný nebo aspoň nebyl tak přísný, všechny nebil a neurážel. Třeba bych na něj nebyla pořád jen naštvaná a nenáviděla ho, třeba bych ho i… milovala.
"Teď vypadni!" řekl, když se udělal a já se rychle oblékla a vyrazila pryč z místnosti. "Co si ta coura myslí? Proč se mnou takhle zachází a já jí ještě nebyl schopný zabít?! Proč tu pořád zůstává?! Co to se mnou k sakru je?!" slova jsem slyšela velmi z dálky a neslyšela ho přímo. Slyšela jsem ránu, prudkou. Zastavila jsem se. Přemýšlela jsem, jestli se mám vrátit do místnosti nebo si jít po svém. Vrátila jsem se. Alois ležel na zemi, brečel. Stála jsem tam a dívala se na ležící osobu. Co teď? Mám jít k němu nebo se vrátit. Otočila jsem se na podpatku a z místnosti zase odešla. "Vivi…" řekl a já se otočila. Došla jsem k němu a pomohla mu vstát. Když se pevně opíral o stůl, odešla jsem, nechtěla jsem v té místnosti déle zůstávat, aby si něco nezačala myslet nebo aby nedošlo na další fyzické týrání.
"Nenávidím ho!" řekla jsem potichu.
"Koho?" ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočila, ale bohužel jsem se zapotácela, ale osoba, která stála naproti, mně včas zachytila.
"Sebastian?" vyjekla jsem. "Co ty tady? Musíš pryč!"
"Nemůžu, dostal jsem úkol tě přívést."
"Proč?"
"Nevím, pán tě chce vidět."
"Sebastian, promiň, ale nemůžu jít."
"Pokud nepůjdeš dobrovolně, donesu tě tam!" řekl a už si mně bral do náručí.
"Znovu se setkáváme, co Sebastian."
"Aloisi! Ne!" řekla jsem a přeběhla k blonďaté postavě opírající se o futra dveří.
"Co je, jen se bavíme." Zasmál se a díval se na mě.
"Sebastian. Nepůjdu s tebou." Řekla jsem a Alois mě znovu zatáhl do pokoje, kde jsem věděla, co následuje. Na mé tváři, která byla v téhle chvíli od krve, přistála studená ruka… otiskla se tam snad dvacetkrát, nechtěla jsem brečet… nechtěla jsem už ale ani cítit ten pocit bití, který jsem na sobě cítila už tolikrát. Bolelo to, ale nemohla jsem utéct. Něco mě zde přitahovalo a já nevěděla co… přemýšlela jsem, dívala se na osobu, stojící přede mnou vybíjející si na mě zlost. Sebastian mě tam nechal. Proč? Nechápala jsem to, nechápala jsem nic. Skončilo to. Alois klesl na kolena, přímo přede mně.
"Asi to neřekneš, že ne?" řekl a díval se do země. Co se dělo? Nechápala jsem, všechno mě bolelo. Už jsem si chtěla jen lehnout a zítra začít nanovo.
"Co mám říct?"
"Proč tu zůstáváš? Nenávidím tě! Proč tu zůstáváš?!" ječel na mě a já už to nemohla poslouchat.
"Nevím, proč tu zůstávám! Možná ti chci splatit tvoji záchranu, ale myslím, že jsem ti toho splnila až moc!"
"Nejednej se mnou takhle!" na obličeji mi přistála další facka a za chvíli byl i můj pás dole. Posadil si mě na klín a vnikl do mě. Líbal mě po krku a sundával mi zbytek mého oblečení. Líbal mě po prsou a pořád a pořád… stále se to opakovalo a já ječela bolestí, ale i tak to bylo příjemné. Najednou jsem pochopila proč na tomto panství zůstávám… zamilovala jsem se.

ps: škoda, jen že je to jednározvka^^
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 A-M-Ynka A-M-Ynka | Web | 12. prosince 2011 v 14:47 | Reagovat

Koukám, že sis to dala i k sobě :)) Jinak pouvažuji o tom, že to napíšu na pokračování, no :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama